11.6.2025
Náš první výlet do Yellowstonu měl drobná zpoždění. Nejprve jsme se (trochu plánovaně) zdrželi v bance 🙂 a pracovali jsme. Cca v 11 hodin jsme vyrazili k západnímu vstupu Yellowstonského národního parku s cílem navštívit vodopády.
Druhým zpožděním byly opravy na silnici v Yellowstonu. Nejprve jsme stáli (asi 40 minut) u vjezdu do parku, poté jsme stáli (asi 1,5 hod.) na silnici v parku, aniž bychom věděli proč. Když se kolona konečně rozjela, zjistili jsme, že se konali blíže nespecifikované opravy (rozuměj – nebylo vidět nic, proč došlo k takovému zastavení provozu).
Nicméně po nějaké době se kolona rozjela a my zamířili k vodopádům. Radek říkal, že tam zastavíme, popojdeme, podíváme se, vrátíme s k autu a pojedeme zase dál. Ale už neprozradil (možná to nevěděl), že abychom došli k vodopádům, musíme sejít jednu horu, abychom ji pak museli opět vylézt. Myslím, že o tom nevěděl nikdo, kdo tam šel :). Každopádně vodopád (ten největší z nich) byl neuvěřitelný a ten sestup a následný výstup rozhodně stál za to.
Zvládli jsme ještě dvě vyhlídky na největší vodopád v Yellowstonu a pak přišla bouřka :). Jen tak tak jsme stihli dojet do Yellowstonské vesničky, což byly tři domy s fast foody a gift shopy. Bouřka se naštěstí za pár desítek minut přehnala, ale i tak jsme se kvůli dalšímu nabranému zpoždění rozhodli vrátit zpět.
Po hodině jízdy jsme dojeli opět ke vstupu do národního parku a přilehlé vesničce, v ní jsme se navečeřeli a teď už plánujeme v naší bance zítřejší výlet (při čemž vařím dětem zítřejší večeři – vytoužené špagety).
10.6.2025
Druhá část přejezdu k Yellowstonu znamenala 5 hodinovou cestu autem, nákup na 4 dny (konečně si můžeme uvařit) a ubytování se „na divokém západě“.
Cestou jsme zastavili pouze na oběd a na nákup ve Wallmartu, vše jsme zvládli ve městě Idaho Falls. Nákup nám zabral skoro 2 hodiny… Děti si přáli vařit: těstoviny s vajíčkem, špagety, tortily, hodně času jsme strávili hledáním ingrediencí, které se nejvíc podobali těm našim.
Po příjezdu k našemu ubytování u Yellowstonu, které je postaveno ve stylu „divokého západu“, jsme zaplnili americkou ledničku (nákup za 4500 Kč se v ní skoro ztratil), poseděli jsme na zápraží a poznali první yellowstonské komáry a teď už se těšíme na těstoviny s vajíčkem, uzeným masem a cibulkou.
Zítra nás čeká první výlet do Yellowstonského národního parku.
9.6.2025
Dnes jsme se rozloučili s městečkem Moab a zamířili na sever USA, směrem k Yellostonu. Cesta je daleká, museli jsme ji rozdělit do dvou dnů. Dnešní zastávkou v její půli je město Salt lake city, kde přespíme a ráno zamíříme do parku Yellowstone.
Ale aby to nebylo jen o jízdě autem, nechali jsme si poradit od AI, a dojeli jsme na ostrov v jezeře Salt lake, což je další národní park.
Andrejka totiž projevila zájem o návštěvu tohoto jezera, Radek ji navnadil tím, že se vykoupe v nejslanějším jezeře na západní polokouli. Děti s cílem nadšeně souhlasily, natěšení, že se vykoupou ve vodě, kde se nebude možné utopit (neboť hustota soli ve vodě to nedovolí).
Po cca 5 hodinách jízdy jsme dojeli k jezeru, překvapeni, jak málo vody v něm je. Po zaplacení mýta nám cedule oznámila, že na ostrově není žádná pitná voda a druhá cedule upozornila na nebezpečí bizonů.
Bizona jsme opravdu potkali a voda na ostrově opravdu netekla :).
Když jsme došli po vyschlém dně až k hladině vody, zjistili jsme i to, proč se nikdo i přes hrozné vedro nekoupe. Na břehu leželo hodně mrtvých ptáků a všude lítala miliarda mušek. Rychle jsme se vyfotili a břeh jezera opustili. Dojeli jsme ještě na jednu vyhlídku a zklamaní, že se zde nedá koupat, jsme odjeli do hotelu natěšení na zítřejší dojezd do Yellowstonu.
7.6.2025
Po odpočinkovém dni jsme měli rezervovaný vjezd do Národního parku Arches. Od našeho hotelu nebyl daleko, navigace ukazovala 11 minut. Ale hrozilo, že budou dlouhé kolony způsobené kontrolou vstupu a pasu. Současně naše rezervace nám říkala, že do parku můžeme vjet ve slotu jedné hodiny (mezi 10.00 a 11.00 hodinou). Kolona byla asi 10minutová, nic hrozného, ale věřím, že v létě a v sezóně tu mohou auta stát i přes hodinu.
Po vjezdu do Arches jsme opět nabírali na výšce. Opět to vypadalo, že nikde nic moc není. Dokud jsme nezastavili na parkovišti u nejznámější vyhlídky a nevydali se pěšky k oblouku, který se stal národním znakem Utahu.
Radek říkal, že to bude kousek. Když jsme si ale přečetli vstupní info ceduli, podivili jsme se na upozornění, že track může trvat 2 – 3 hodiny a že rozhodně musí mít všichni dost vody. Vrátili jsme se do auta, nabrali svačinu a ještě víc vody a vyrazili jsme.
Cesta byla každou chvíli jiná. První část vedla po prašném chodníčku, který po cca 15 minutách chůze skončil. Pokračovali jsme dál už po skále. Počasí nám přálo – myšleno tak, že bylo jasno, bez deště, ale bylo vedro. Cca 40 °C. Hned bylo jasné, že cesta bude náročná, vedla převážně do kopce. Nicméně stálo za to vydržet. Oblouk se objevil z ničeho nic. Působil monumentálně. Když jsme se u něj vyfotili, odešli jsme zpět k menšímu oblouku a ve stínu skal jsme si odpočinuli. Cesta zpátky už byla rychlá, šlo se převážně z kopce :).
Po této zastávce jsme popojeli autem k piknikové zastávce, kde jsme se naobědvali a pokračovali k dalšímu tracku a k dalším obloukům.
Národní park Arches nás naprosto uchvátil. Každých 10 minut se krajina, kterou jsme šli, úplně změnila. Skály byly obrovské, oblouky úžasné.
Po návratu jsme se všichni schladili v hotelovém bazénu, zašli na večeři a teď už nabíráme sílu na další track :).
6.6.2025
Na dnešní den jsme měli naplánovaný odpočinek. Spali jsme do 9.30 hodin, vzbudil nás příchod uklízečky (ta radši hned odešla).
Po „domácí“ snídani (řecký bílý jogurt s ovocem, bageta se šunkou) jsme se vydali na procházku městem Moab, ve kterém nyní jsme.
Cíl byl jediný… Nákupy :). Hned v prvním obchodě si děti nakoupily tričky, mikinu, kraťasy… Poté jsme prošli „nákupní třídu“ v Moabu, ale už jsme nic moc neviděli. Převažovali tu obchody s indiánskými suvenýry a tričky.
Naobědvali jsme se, nakoupili svačinu na zítřek a vrátili se zpět do hotelu. Děti pár hodin blbly v bazéně, vyprali jsme si a už jsme opět připravení na další dobrodružství :).
5.6.2025
Na tento den jsme měli zakoupené vstupenky na prohlídku indiánské vesnice v národním parku Mesa Verde. Vstup do parku byl nedaleko od města Monticello (jen 2 hodiny jízdy autem), problém byl, že další 1,5 hodiny trvá cesta po serpentinách k začátku naší zaplacené túry.
Spočítali jsme, že opět musíme vstávat v 7 hodin ráno. A tak se stalo :). Z hotelu v městečku Monticello jsme odjeli, natankovali jsme, zašli jsme na snídani do Subway (byl součástí benzinky) a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.
Národní park Mesa Verda je vlastně několik dost vysokých hor. Po vjezdu do tohoto parku se začne strmě stoupat. Když už jsme si mysleli, že jsme nahoře, že už to výš nejde, objevila se další hora a další stoupání. Poté, co jsme vystoupali do cca 2200 m n. m. jsme každou chvíli stavěli na vyhlídkách, ze kterých byl vidět obrovský průsmyk a skály, ve kterých indiáni stavěli své vesničky. Tyto vesničky byly vždy postavené pod skalním převisem (cca v letech 700 – 1200 n.l.) Tu, kterou jsme chtěli navštívit v rámci placené prohlídky, se jmenovala „Balcony House“.
Prohlídka začala bezpečnostní přednáškou a upozorněním, že během prohlídky polezeme po opravdu dlouhém žebříku a budeme muset prolézt opravdu úzkým tunelem. Ranger, který nás provázel, si s sebou na tuto instruktáž vzal „rám okna“, který představoval šířku tunelu. Upozornil, že pokud se někdo obává toho, že by měl v tunelu problém, nemá vůbec chodit.
Prohlídka byla skvělá. Ranger mluvil pomalu a zřetelně. A žebřík nebyl tak „divoký“, jak upozorňoval, a tunel nebyl tak hrozný. Myslím, že naše Prachovské skály jsou náročnější :).
Po prohlídce jsme nasedli do auta, sjeli horu Mesa Verde a zamířili jsme zpět do Monticella, abychom mohli pokračovat na naší cestě dál, a to do městečka Moab. V Moabu budeme 4 noci. Čeká nás první odpočinkový den (myšleno tak, že nemusíme podstoupit žádný delší přejezd, ale půjdeme třeba na nákupy).
4.6.2025
Na dnešní den jsme si naplánovali výlet do Monument Vallue. Vzhledem k tomu, že předpověď počasí nebyla úplně pozitivní, a hlásila lepší počasí do 14.00 hodin než po 14.00 hodině, přesvědčili jsme děti, že opět vstaneme brzy.
Po třech hodinách jízdy autem jsme dorazili do města nedaleko Monument Valley. Obloha před námi byla černá, předpověď hlásila bouřku. Zašli jsme si na oběd a rozhodovali se, jestli má smysl jet dál nebo ne. Riskli jsme to a vyrazili vstříc černým mrakům.
Po příjezdu do Monument Valley jsme se zeptali jedné indiánky, u které jsme si chtěli koupit prohlídku parku, co si myslí o blížící se bouřce. „Nebojte se, tohle nás mine!“. Tak jsme si zaplatili 1,5 hodinovou prohlídku v jeepu s indiánem a vyrazili jsme.
A vyplatilo se. Skály v Monument Valley jakoby zadržely všechny mraky. Objevilo se dokonce i sluníčko :). A výhledy byly nádherné. Hrozivá předpověď počasí měla jednu velkou výhodu, a to že bylo málo turistů. Jeep jsme měli jen pro sebe :).
Po prohlídce jsme nasedli opět do našeho auta a vyrazili jsme dál na východ, do městečka Monticello. Tady jsme našli konečně moc příjemnou restauraci, která nepůsobila jako „fast food“ s moc příjemnou obsluhou. Radek si dal steak, já ceasar salát (obojí jídlo bylo jako balzám na žaludek). Děti zůstaly u cheesburgerů…
3.6.2025
Ráno nás čekala první hotelová snídaně. Před 14 lety, kdy jsme byli poprvé v USA, jsme dostali kafe a muffina. Musíme proto uznat, že nastal posun. Hotel nám k snídani nabídl toust, který si bylo možné opéct a následně namazat sýrem nebo máslem. A dále marmeládou, medem, arašídovým máslem… Mohli jsme si udělat vafle se sladkou omáčkou. A do třetice jsme si mohli ochutnat něco jako sladko-slaný donut. Toť bylo z pečiva vše (žádná šunka, salám, sýry…). Kdo nechtěl pečivo, mohl si vzít sladký jogurt a křupinky. No… Já se těšila na kafe :). Každopádně… po vydatně sladké snídani jsme se rozjeli vstříc Grand Canyonu.
A Grand Canyon byl grandiózní :). Zvládli jsme většinu vyhlídek, popojížděli jsme mezi nimi Shuttle busem. Trochu jsme měli strach z předpovědi počasí, která hlásala, že odpoledne bude v Grand Canyonu pršet, déšť však na štěstí přišel až v době, kdy jsme šli do IMAX kina na dokument o tom, jak lidé objevovali Grand Canyon, na večeři a na cestě domů.
Teď už jsme v hotelu ve Flagstaffu a doufáme, že se nám zítřejší předpovězený déšť a bouřky také vyhnou :).
2.6.2025
Hoover Dam a přejezd do Flagstaf
Po probuzení v Las Vegas jsme se sbalili a vyjeli jsme směrem do Flagstaffu.
Naší jedinou plánovanou zastávkou byla Hooverova přehrada. Ta se nachází cca 30 km za Las Vegas. Po její prohlídce a snídani jsme zamířili už přímo do Flagstaffu.
Cesta trvala 3 hodiny, během ní jsme zažili parné léto (přes 40 °C), déšť a bouřku. Jeli jsme „pouští“, ve které je sem tam vidět nějaký keř. A mezi keři je sem tam nějaká vesnice – myšleno několik karavanů, ve kterých někdo žije. Proč, to nevíme. Kolem nic není… Jen nehostinná krajina, vedro, prach, žádný stín…
Po příjezdu do Flagstaffu jsme se ubytovali v moc hezkém motelu Green Tree. Hned jsme našli prádelnu, abychom si vyprali, poté jsme si nakoupili svačinu na zítřek a navečeřeli se v americké „hamburgrarně“.
Teď už nabíráme síly na zítřejší Grand Canon :).
1.6.2025
Las Vegas
Ráno jsme se probudili v Los Angeles (v San Bernardinu). Hotel nic moc, Andrejka sebrala odvahu a položila nám zásadní otázku: „Opravdu je L.A. tak hnusný?“ Není… Jen jsme byli unavení, jeli jsme po dálnici a dojeli jsme do čtvrti s levným Motelem :).
Po snídani v SubWay, které je součástí WallMartu jsme vyrazili směrem do Las Vegas. Cesta nám zabrala cca 3 hodiny. Dá se popsat jednoduše… Jeli jsme pořád rovně po jedné jediné dálnici.
Dálnice se v Las Vegas rozšířila do 11 pruhů v jednom směru! Cestou do hotelu jsme se zastavili ve světoznámé zastavárně (Mistři zastavárny). Je z ní atrakce, mají v ní suvenýry jako např.: kšiltovku za 40 dolarů. Jinak je to docela hezký obchod, ale mysleli jsme si, že bude větší. Je to v podstatě jedna dlouhá místnost :).
Hotel jsme našli bez problémů, zaparkovali a šli jsme se ubytovat. Teď nabíráme síly, odpočíváme a za chvíli se vydáváme do víru Las Vegas!
31.5.2025
Jsme v USA!
Cesta byla dlouhá, z bytu na Hájích jsme odešli v sobotu v 5:30 SEČ a do hotelu v L.A. jsme přijeli v neděli v 15.00 hodin odpoledne SEČ. Ale jak řekli děti: „Zas tak dlouhé to nebylo, mysleli jsme si, že to bude horší.“
