Když jsem vymýšlela hru Legenda o záhadné surfařce, chodila za mnou moje dcera a prosila mě, abych jí tuto hru připravila. Že by si ji chtěla také zahrát.
Její přání jsem jí splnila. Ve hře jde o to, najít sedm částí příběhu o záhadné surfařce. Každá část je pečlivě schovaná a vede k ní nějaká indicie.
První skrýš měla odhalit díky indicii v podobě hádanky:
Teprve až Tě nohy bolet začnou,
k další části příběhu Tě zavedou.
Andrejka se zamyslela (opravdu jen na chvíli) a poté hned řekla, že neví. Neví, kde má hledat, co tato básnička vlastně znamená.
Tak jsem jí řekla: „Stoupni si. A … až Tě nohy bolet začnou, k další části příběhu Tě zavedou.“ Nechala jsem ji prožít tuto hádanku a čekala jsem, co se stane.
Za pár minut šla Andrejka ke gauči a začala procházet jednotlivé polštáře. Zeptala jsem se jí, co dělá? Podívala se na mě a řekla: „Už jsem nechtěla stát, chtěla jsem si sednout. A tak mě napadlo, že ta skrýš bude v gauči. Protože na něj bych si šla sednout“.
SUPER!!! Vymyslela to, protože si to prožila. Postupně prohledala gauč a židle a nakonec našla „další část příběhu“. A přesně o to mi ve hře Legenda o záhadné surfařce šlo. Aby si děti prožily hledání. Musely se opravdu zamyslet. A vyvinout nějaké úsilí k tomu, aby dostaly, co chtějí.
Protože pokud na to nepřijdou hned, přijdou na to za hodinu. Nebo další den. Ale až na to přijdou, budou mít radost a budou spokojení samy se sebou.
Katka