Náš itinerář
Los Angeles – Las Vegas – Hooverova přehrada – Grand Canyon – Monument Valley – Mesa Verde – Moab – Arches – Canyonlands – Salt Lake City – Yellowstone – Bryce Canyon – Death Valley – Sequoia – Los Angeles
31.5.2025
Jsme v USA!
Cesta byla dlouhá, z domova jsme odešli v sobotu v 5:30 SEČ a do hotelu v L.A. jsme přijeli v neděli v 15.00 hodin odpoledne SEČ. Ale jak řekli děti: „Zas tak dlouhé to nebylo, mysleli jsme si, že to bude horší.“ Do Los Angeles jsme přiletěli a hned míříme na východ směrem do Las Vegas. Zastavíme se tu na konci naší cesty.
1.6.2025
Las Vegas
Ráno jsme se probudili v Los Angeles (v San Bernardinu). Hotel nebyl popravdě nijak úchvatný, ale šlo nám jen o přespání. V tomto případě o našem ubytování rozhodovala cena.
Po snídani jsme vyrazili směrem do Las Vegas. Cesta nám zabrala cca 3 hodiny. Dá se popsat jednoduše… Jeli jsme pořád rovně po jedné jediné dálnici. Tato dálnice se v Las Vegas rozšířila do 11 pruhů v jednom směru, po pohodové jízdě „rovně“ jsme se rychle probrali, abychom nepřejeli potřebné sjezdy.
Doma jsme slíbili, že se zastavíme ve světoznámé zastavárně „Mistři zastavárny“. Je z ní turistická atrakce, prodávají v ní suvenýry jako např.: kšiltovku za 40 dolarů. Jinak je to docela hezký obchod, popravdě zajímavý jenom tím, že „hraje“ ve známé reality show :).
Poté jsme přejeli do hotelu ve Fremont street.
Fremont street je zastřešená ulice, která nikdy nespí. Non-stop si v ní můžete užít party hodnou Las Vegas. Popravdě – děti moc nenadchla. Zajímala je casina, ale z nich nás vyháněli, neboť děti do nich nesměly. Takže jsme si prošli několik obchodů se suvenýry a poté jsme si chytli UBER centra Las Vegas. To už děti zaujalo :).
Prošli jsme se pod Eiffelovkou a projeli jsme si kanál v Benátkách. Pak už nás přepadla únava z cesty a posunu času, proto jsme si chytli UBER a odjeli zpět do hotelu ve Fremont street.
Ještě k UBER v Las Vegas… pokud si chcete chytit UBER z centra Las Vegas, nemůžete si UBER chytit jen tak na ulici. Musíte najít „podzemní“ vstup jakéhokoliv hotelu, u něj mají přímo „meeting point“ pro UBER a další taxi služby. Kdekoliv jinde ale čekejte na svůj UBER přímo na ulici :).
2.6.2025
Hoover Dam a přejezd do Flagstaf
Po probuzení v Las Vegas jsme se sbalili a vyjeli jsme směrem do Flagstaffu.
Naší jedinou plánovanou zastávkou byla Hooverova přehrada. Ta se nachází cca 30 km za Las Vegas. Nejprve jsme zastavili na vyhlídce, ze které jsme viděli celou přehradu. A poté jsme sjeli přímo k hrázi. Je možné zaparkovat ještě před hrází v parkovacím domě (placené parkování), nebo za hrází na několika parkovištích, které jsou zdarma. Výhodou parkovacího domu je, že jste opravdu přímo u hráze. Z parkovišť za hrází k ní musíte několik minut jít pěšky.
Každopádně rozhodně stojí za to se po hrázi projít. Je možné jít i do muzea Hooverovy přehrady, tam jsme ale nešli. Ale to hlavně kvůli tomu, že můj manžel ví o přehradách opravdu hodně a vlastně nám dělal průvodce on.
Po prohlídce Hooverovy přehrady a po obědě jsme zamířili už přímo do Flagstaffu.
Cesta trvala 3 hodiny, během ní jsme zažili parné léto (přes 40 °C), déšť a bouřku. Jeli jsme „pouští“, ve které je sem tam vidět nějaký keř. A mezi keři je sem tam nějaká vesnice – myšleno několik karavanů, ve kterých někdo žije. Proč, to nevíme. Kolem nic není… Jen nehostinná krajina, vedro, prach, žádný stín…
Po příjezdu do Flagstaffu jsme se ubytovali v moc hezkém motelu Green Tree. Hned jsme našli prádelnu, abychom si vyprali, poté jsme si nakoupili svačinu na zítřek a navečeřeli se v americké „hamburgrarně“.
Jsme připraveni na návštěvu národních párků :).
3.6.2025
Grand Canyon
Ráno nás čekala první hotelová snídaně. Před 14 lety, kdy jsme byli poprvé v USA, jsme dostali kafe a muffina. Musíme proto uznat, že nastal posun. Hotel nám k snídani nabídl toust, který si bylo možné opéct a následně namazat sýrem nebo máslem. A dále marmeládou, medem, arašídovým máslem… Mohli jsme si udělat vafle se sladkou omáčkou. A do třetice jsme si mohli ochutnat něco jako sladko-slaný donut. Toť bylo z pečiva vše (žádná šunka, salám, sýry…). Kdo nechtěl pečivo, mohl si vzít sladký jogurt a křupinky. No… Já se těšila na kafe :). Každopádně… po vydatně sladké snídani jsme se rozjeli vstříc Grand Canyonu.
A Grand Canyon byl grandiózní :). Zvládli jsme většinu vyhlídek, popojížděli jsme mezi nimi Shuttle busy (jsou zdarma). Projet všechny vyhlídky všemi trasami shuttle busů nám zabralo celý den. Každá trasa (jsou celkem 4) nám ukázala trochu jiný Grand Canyon. Shuttle bus jezdí cca každých 10 minut, takže není problém se jimi přepravovat :).
Trochu jsme měli strach z předpovědi počasí, která hlásala, že odpoledne bude v Grand Canyonu pršet a bouřit, ale každý řidič Shuttle busu nám dal školení, co dělat, pokud se začne blýskat… (hlavně nechoďte pod stromy!). Takže jsme se nebáli :).
Déšť však na štěstí přišel až v době, kdy jsme šli do IMAX kina na dokument o tom, jak lidé objevovali Grand Canyon. Takže jsme byli „v suchu“.
4.6.2025
Monument Valley
Monument Valley je indiánský národní park, který jsme dětem strašně moc chtěli ukázat. Byli jsme v něm totiž před 13 lety a absolutně nás nadchl. Takže naše další zastávka byla jasná a to navzdory černému mraku, ke kterému jsme se neustále blížili.
Po příjezdu do Monument Valley jsme si chtěli koupit prohlídku parku v jeepu s indiánem. Před 13 lety jsme ji absolvovali a díky němu jsme se dostali do míst, kam by „naše půjčené auto“ nedojelo. Před 13 lety jsme na písečné cestě plné hrbolů viděli hodně osobních aut, které cestu nezvládly a musely se nechat odtáhnout. O ničem jiném jsme neuvažovali. Jen nás trochu děsil onen černý mrak.
Tak jsme se zeptali jedné indiánky, u které jsme si chtěli koupit prohlídku v jeepu, co si myslí o blížící se bouřce. „Nebojte se, tohle nás mine!“, odpověděla tak, že jí nešlo nevěřit. Tak jsme si zaplatili 1,5 hodinovou prohlídku v jeepu s indiánem a vyrazili jsme.
A vyplatilo se. Skály v Monument Valley jakoby zadržely všechny mraky. Objevilo se dokonce i sluníčko :). A výhledy byly nádherné. Hrozivá předpověď počasí měla jednu velkou výhodu, a to že bylo málo turistů. Jeep jsme měli jen pro sebe :).
Jen přišlo trochu jiné zklamání… za 13 let indiáni písečné „silnice“ dost upravili, i naším autem by se dalo projet asi všechno. Dokonce bychom mohli dojet i tam, kam to před 13 lety bez indiána nešlo.
Po prohlídce jsme nasedli opět do našeho auta a vyrazili jsme dál na východ, do městečka Monticello.
5.6.2025
Národní park Mesa Verde
Na tento den jsme měli zakoupené vstupenky na prohlídku indiánské vesnice v národním parku Mesa Verde. Vstup do parku byl nedaleko od města Monticello (jen 2 hodiny jízdy autem), problém byl, že další 1,5 hodiny trvá cesta po serpentinách k začátku naší zaplacené túry.
Spočítali jsme, že musíme vstávat v 7 hodin ráno. A tak se stalo :). Z hotelu v městečku Monticello jsme odjeli, natankovali jsme, zašli jsme na snídani do Subway (byl součástí benzinky) a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství.
Národní park Mesa Verda je vlastně několik dost vysokých hor. Po vjezdu do tohoto parku se začne strmě stoupat. Když už jsme si mysleli, že jsme nahoře, že už to výš nejde, objevila se další hora a další stoupání. Poté, co jsme vystoupali do cca 2200 m n. m. jsme každou chvíli stavěli na vyhlídkách, ze kterých byl vidět obrovský průsmyk a skály, ve kterých indiáni stavěli své vesničky. Tyto vesničky byly vždy postavené pod skalním převisem (cca v letech 700 – 1200 n.l.). Tu, kterou jsme chtěli navštívit v rámci placené prohlídky, se jmenovala „Balcony House“.
Prohlídka začala bezpečnostní přednáškou a upozorněním, že během prohlídky polezeme po opravdu dlouhém žebříku a budeme muset prolézt opravdu úzkým tunelem. Ranger, který nás provázel, si s sebou na tuto instruktáž vzal „rám okna“, který představoval šířku tunelu. Upozornil, že pokud se někdo obává toho, že by měl v tunelu problém, nemá vůbec chodit.
Prohlídka byla skvělá. Ranger mluvil pomalu a zřetelně, dokonce i Andy (12 let) překládala nějaké pasáže Ondrovi (9 let). A žebřík nebyl tak „divoký“, jak upozorňoval, a tunel nebyl tak hrozný. Myslím, že naše Prachovské skály jsou náročnější :).
Po prohlídce jsme nasedli do auta, sjeli horu Mesa Verde a zamířili jsme zpět do Monticella, abychom mohli pokračovat na naší cestě dál, a to do městečka Moab. V Moabu budeme 4 noci. Na našem USA road tripu nás čeká první odpočinkový den.
6.6.2025
Moab
Je čas se na chvíli zastavit a odpočinout si. Nikam nevstávat, nikam nespěchat. Na dnešní den jsme si proto naplánovaný odpočinek. Spali jsme do 9.30 hodin, vzbudil nás příchod uklízečky (ta radši hned odešla).
Po „domácí“ snídani (řecký bílý jogurt s ovocem, bageta se šunkou) jsme se vydali na procházku městem Moab.
Cíl byl jediný… Nákupy :). Hned v prvním obchodě si děti nakoupily tričky, mikinu, kraťasy… Poté jsme prošli „nákupní třídu“ v Moabu, ale už jsme nic moc neviděli. Převažovali tu obchody s indiánskými suvenýry a tričky.
Naobědvali jsme se, nakoupili svačinu na zítřek a vrátili se zpět do hotelu. Děti pár hodin blbly v hotelovém bazénu, vyprali jsme si v hotelové prádelně a naplánovali jsme zítřejší výlet.
7.6.2025
Národní park Arches
Po odpočinkovém dni jsme měli rezervovaný vjezd do Národního parku Arches. Od našeho hotelu nebyl daleko, navigace ukazovala 11 minut. Ale hrozilo, že budou dlouhé kolony způsobené kontrolou vstupu a pasu do národních parků. Současně naše rezervace nám říkala, že do parku můžeme vjet ve slotu jedné hodiny (mezi 10.00 a 11.00 hodinou). Kolona byla asi 10minutová, nic hrozného, ale věřím, že v létě a v sezóně tu mohou auta stát i přes hodinu. Hned za sjezdem z dálnice, cca 300 metrů od vjezdu do národního parku Arches, je malé parkoviště. Je možné na něm pár minut počkat, než se zařadíte do kolony aut čekajících na vjezd.
Po vjezdu do Arches jsme opět nabírali na výšce. Opět to vypadalo, že nikde nic moc není. Dokud jsme nezastavili na parkovišti u nejznámější vyhlídky a nevydali se pěšky k oblouku, který se stal národním znakem Utahu.
Mělo to bude kousek. Když jsme si ale přečetli vstupní info ceduli, podivili jsme se na upozornění, že track může trvat 2 – 3 hodiny a že rozhodně musí mít všichni dost vody. Vrátili jsme se do auta, nabrali svačinu a ještě víc vody a vyrazili jsme.
Cesta byla každou chvíli jiná. První část vedla po prašném chodníčku, který po cca 15 minutách chůze skončil. Pokračovali jsme dál už po skále. Počasí nám přálo – myšleno tak, že bylo jasno, bez deště, ale bylo vedro. Cca 40 °C. Hned bylo jasné, že cesta bude náročná, vedla převážně do kopce. Nicméně stálo za to vydržet. Oblouk se objevil z ničeho nic, a působil monumentálně. Když jsme se u něj vyfotili, odešli jsme zpět k menšímu oblouku a ve stínu skal jsme si odpočinuli. Cesta zpátky už byla rychlá, šlo se převážně z kopce :).
Po tomto tracku jsme popojeli autem k piknikové zastávce, kde jsme se naobědvali a pokračovali k dalšímu tracku a k dalším obloukům.
Národní park Arches nás naprosto uchvátil. Každých 10 minut se krajina, kterou jsme šli, úplně změnila. Skály byly obrovské, oblouky úžasné.
Po návratu jsme se všichni schladili v hotelovém bazénu, zašli na večeři a teď už nabíráme sílu na další výlet :).
8.6.2025
Canyonlands
Země kaňonů a neuvěřitelných výhledů. Tady zjistíte, co znamená „obrovský prostor všude kolem vás“.
I tady nás překvapila délka túry. Délka trasy se v USA měří v hodinách a v mílích, ale často jsou vzdálenosti přepočtené na km. A tady jsme pochopili, že když se (i v USA) píše, že track trvá 2,5 hodiny, je to tak. Takže jsme si užili další den plný delších tracků a úchvatných výhledů.
Procházeli jsme se nad canyonem, po vrcholku skály. Za každou zatáčkou nás překvapil další, jiný výhled. Ten obrovský prostor, jako by říkal… není kam spěchat. A tak to bylo. Nikam jsme nespěchali a strávili jsme zde celý den.
Poté, unavení a nabažení nádherných výhledů, jsme se vrátili zpět do Moabu.
9.6.2025
Salt lake (city) a přejezd k Yellowstone
Dnes jsme se rozloučili s městečkem Moab a zamířili na sever USA, směrem k Yellowstonu. Cesta je daleká, museli jsme ji rozdělit do dvou dnů. Dnešní zastávkou v její půli je město Salt lake city, kde přespíme a ráno zamíříme do parku Yellowstone.
Ale aby to nebylo jen o jízdě autem, nechali jsme si poradit od AI, a dojeli jsme na ostrov v jezeře Salt lake, což je další národní park.
Andy totiž projevila zájem o návštěvu tohoto jezera, Radek ji navnadil tím, že se vykoupe v nejslanějším jezeře na západní polokouli. Děti s cílem nadšeně souhlasily, natěšení, že se vykoupou ve vodě, kde se nebude možné utopit (neboť hustota soli ve vodě to nedovolí).
Po cca 5 hodinách jízdy jsme dojeli k jezeru, překvapeni, jak málo vody v něm je. Po zaplacení mýta nám cedule oznámila, že na ostrově není žádná pitná voda a druhá cedule upozornila na nebezpečí bizonů.
Bizona jsme opravdu potkali a voda na ostrově opravdu netekla :)!
Když jsme došli po vyschlém dně až k hladině vody, zjistili jsme i to, proč se nikdo i přes hrozné vedro nekoupe. Na břehu leželo hodně mrtvých ptáků a všude lítala miliarda mušek. Rychle jsme se vyfotili a břeh jezera opustili.
Dojeli jsme ještě na jednu vyhlídku a zklamaní, že se zde nedá koupat, jsme odjeli do hotelu natěšení na zítřejší dojezd do Yellowstonu.
10.6.2025
Přejezd do Yellowstone
Druhá část přejezdu k Yellowstonu znamenala 5 hodinovou cestu autem, nákup na 4 dny (konečně si můžeme uvařit, už nám vadí všudypřítomný fast food a hamburgery na miliony způsobů) a ubytování se „na divokém západě“.
Cestou jsme zastavili pouze na oběd a na nákup ve Wallmartu, vše jsme zvládli ve městě Idaho Falls. Nákup nám zabral skoro 2 hodiny… Děti si přáli vařit: těstoviny s vajíčkem, špagety, tortily, hodně času jsme strávili hledáním ingrediencí, které se nejvíc podobali těm našim.
Po příjezdu k našemu ubytování u Yellowstonu, které je postaveno ve stylu „divokého západu“, jsme zaplnili americkou ledničku (nákup za 4500 Kč se v ní skoro ztratil), poseděli jsme na zápraží, poznali první yellowstonské komáry a teď už se těšíme na těstoviny s vajíčkem, uzeným masem a cibulkou.
Bydlíme v Old West Escape. Stylové ubytování. Divoký západ. Každá chatička je stylově zařízená. Můžete si vybrat, jestli chcete bydlet ve stájích, u šerifa nebo v bance. My si vybrali banku :). Celá chatička byla nově vybavená, včetně myčky, pračky, sušičky a drtiče odpadů :).
Zítra nás čeká první výlet do Yellowstonského národního parku.
11.6.2025
Yellowstone: Vodopády
Náš první výlet do Yellowstonu měl drobná zpoždění. Nejprve jsme se (trochu plánovaně) zdrželi v bance 🙂 a pracovali jsme. Cca v 11 hodin jsme vyrazili k západnímu vstupu Yellowstonského národního parku s cílem navštívit vodopády.
Druhým zpožděním byly opravy na silnici v Yellowstonu. Nejprve jsme stáli (asi 40 minut) u vjezdu do parku, poté jsme stáli (asi 1,5 hod.) na silnici v parku, aniž bychom věděli proč. Když se kolona konečně rozjela, zjistili jsme, že se konali blíže nespecifikované opravy (rozuměj – nebylo vidět nic, proč došlo k takovému zastavení provozu).
Nicméně po nějaké době se kolona rozjela a my zamířili k vodopádům. Radek říkal, že tam zastavíme, popojdeme, podíváme se, vrátíme s k autu a pojedeme zase dál. Ale už neprozradil (možná to nevěděl), že abychom došli k vodopádům, musíme sejít jednu horu, abychom ji pak museli opět vylézt. Myslím, že o tom nevěděl nikdo, kdo tam šel :). Každopádně vodopád (ten největší z nich) byl neuvěřitelný a ten sestup a následný výstup rozhodně stál za to.
Zvládli jsme ještě dvě vyhlídky na největší vodopád v Yellowstonu a pak přišla bouřka :). Jen tak tak jsme stihli dojet do Yellowstonské vesničky, což byly tři domy s fast foody a gift shopy. Bouřka se naštěstí za pár desítek minut přehnala, ale i tak jsme se kvůli dalšímu nabranému zpoždění rozhodli vrátit zpět.
Po hodině jízdy jsme dojeli opět ke vstupu do národního parku a přilehlé vesničce, v ní jsme se navečeřeli a teď už plánujeme v naší bance zítřejší výlet (při čemž vařím dětem zítřejší večeři – vytoužené špagety).
12.6.2025
Yellowstone: Gejzíry
Po snídani jsme se sbalili a vydali se zpět do Yellowstonského národního parku. Dnešní cíl byl jasný… chtěli jsme vidět gejzíry :). A těch bylo!
Nejprve jsme zamířili k pro nás nejvzdálenějšímu gejzíru hlavně proto, že podle dostupných informací vystřikoval každou 1,5 hodiny. Bohužel na cestě byly opět kolony, cesta nám opět zabrala přes 1,5 hodiny. Dojeli jsme na místo tohoto gejzíru a vzhledem k tomu, že před ním postával dav, tušili jsme, že brzy začne chrlit vodu. A tak se i stalo. Zprvu drobný plamínek vytryskl najednou do výšky několika metrů.
Po tomto představení, které trvalo asi 10 minut, jsme se pěšky vydali k dalším gejzírům. Cestou jsme potkali bizony :).
Poté jsme popojeli autem k dalšímu gejzíru a pak k dalšímu… Podle mapy to vypadá, že je vše kousek, ale není. Často je třeba zaparkovat trochu dál, než je gejzír, neboť aut a lidí je tady fakt hodně. Ale procházka k nim vždycky stojí za to. Nicméně… po předposlední procházce jsem si sama sobě (a i dětem) musela přiznat, že jsem dnes tak trochu „ucaprtěná“. Děti tohle slovo neznaly, ale moc se jim líbilo. Pobavilo je tak, že zapomněly na únavu a zvládli jsme ještě jednu procházku. Nicméně když jsme přijeli zpět do banky, přiznaly taky, že jsou už ucaprtěné :).
Každopádně čím víc toho v Yellowstonu vidíme, tím víc je nám jasné, že všechno, co bychom chtěli vidět, prostě nestihneme. Vzdálenosti jsou obrovské, a jednotlivé cíle zaznamenané v mapě jako „tečky“ většinou znamenají více než hodinové procházky. Tak uvidíme, co zvládneme zítra :).
13.6.2025
Yellowstone: Mammuth a Basine gejzír
Dalším Yellowstonským cílem byl Mammuth. Podle obrázku měl být cíl obrovský (asi jako mamut). Jenže nikdo nikde nedodal, že fotky jsou z roku 1977. Takže po příjezdu jsme se prošli po hoře, která kdysi chrlila vodu a na které je dodnes vidět „krápníkový povrch“, ale ona momumentálnost byla pryč.
Cestou zpět jsme se zastavili (spíše náhodou) na parkovišti vedoucí k Basine gejzírům. Z ničeho nic se před námi otevřelo sopečné minové pole. Děr, ze kterých unikala pára, bylo nespočet, a všude byla cítit síra. No… pod povrchem to opravdu vře…
Zítra nás čeká poslední výlet do Yellowstonu a poté míříme zpět na západ :).
14.6.2025
Yellowstone
Nádherný park, se kterým jsem se dnes rozloučili. Viděli jsme všechno, co jsme chtěli, a tak jsme si dnes mohli dovolit vrátit se na místa, která jsme z nějakého důvodu vynechali.
Prvním místem bylo pole gejzírů. Když jsme k tomuto cíli přijeli včera, vybírali jsme, co zvládneme. Mohli jsme se vydat na delší nebo kratší okruh. Únava ale zavelela a zvolili jsme kratší, „minové pole“. To nás tak uchvátilo, že jsme se rozhodli ještě ten den, že se sem vrátíme.
Čekalo nás opět pole gejzírů, ten první z nich je největší z celého Yellowstonu (pokud tedy tryská). Naposledy chrlil vodu v dubnu. No, štěstí jsme neměli, tento gejzír chrlil jen páru a občas „vyplivl“ trochu vody. Na těchto výpravách je skvělé, jak se z ničeho rozvine zajímavá diskuze. Poté, co jsme řekli, že nemáme štěstí, děti začaly rozebírat anglická slovíčka „good luck“ (= štěstí) a „bad luck“ (smůla). Andy řešila, proč se říká „bad luck“, když je to stejné jako „unlucky“ (nešťastný). A diskuze byla na světě. Snažila jsem se jí totiž vysvětlit, že ten, kdo má smůlu, nemusí být nutně nešťastný. Nevzala to. Vlastně se jí ani nedivím :). Znáte někoho, kdo má smůlu, ale není nešťastný?
V USA se pořád opakují základní názvy, ke kterým se „prdne“ něco dalšího. Pamatujete na Grand Canyon? Tak pokud potkáte nějakou díru, kde bublá voda, říká se jí buď „gejzír“ – to znamená, že z díry někdy tryská voda do výšky. Nebo to může být „spring“ – to jsou většinou barevná jezírka, myšleno jako pramen (vždy pestře barevný). A do třetice se díra s vodou nazývá „pool“ – což je bazén. Láká ke koupání! Ondra u jednoho „bazénu“ řešil, proč se to tak často jmenuje bazén. A zjistili jsme, že Ondra jako definici bazénu uznává pouze „díru s vodou a se schody“. Prostě tam musí být schody. A když tam nejsou, tak to bazén prostě není. Andy se ho zeptala: „A co plavecký bazén? Tam je přeci žebřík, a je to bazén!“
To jsou jen úryvky našich rozhovorů, kterých je hodně. Tyto dva si tu nechávám na památku 🙂
Naši návštěvu jsme završili místem, kam jsme se těšili, kde jsme částečně byli, ale jednu vyhlídku jsme kvůli únavě vynechali. Pamatujete si na „oko“? Včera jsme se rozhodli, že to bude druhým naším cílem. Hlavně proto, že bychom litovali, kdybychom se na „oko“ nepodívali z výšky. A opravdu to stálo za to :). Mrkněte na fotky.
Dnes se tedy loučíme s Yellowstonským národním parkem. Zašli jsme si na večeři do „Saloonu“, resp. do vedlejší restaurace, neboť do baru zde děti vůbec nesmí (až do svých 21 let). Teď už pereme a jsme připraveni překlopit se do druhé poloviny našeho USA tripu.
15.6.2025
Dnes začíná druhá polovina našeho cestování po USA. Je jiná už jen v tom, že ji nemáme přesně naplánovanou. Tedy… Víme, co chceme ještě vidět, máme hrubý plán, ale nemáme zarezervovaný žádný hotel. Což je pro nás opravdu výjimečné.
Ráno jsme nasedli do auta a vydali se na jih. S jasnou zastávkou, po 4,5 hodinách jízdy jsme měli dojet do outlet centra na nákupy. A poté, podle toho, jak se budeme cítit, pojedeme ještě dál na jih.
Nakoupili jsme :), a cítili se dobře. A tak jsme sedli do auta a spekulovali… Když dojedeme dost daleko, ušetříme jeden den na cestě. A tak se stalo.
V 8 hodin večer jsme dojeli do městečka Panguitch, jen půl hodiny jízdy od Bryce Canyon, našeho dalšího cíle. Ujeli jsme 874 km!
Ale na naši obhajobu musím říct, že ač si někdy ztěžujeme na obrovské vzdálenosti (jako např. v Yellowstonském parku), tak pokud se jede po dálnici, km mizí samy. Chci tím říct, že několikaproudé dálnice, které procházejí i tím nejmenším městem způsobují, že několikasetkilmotrové trasy ubíhají opravdu rychle.
Teď už odpočíváme v hotelu a jsme připraveni zítra nafotit zase pár desítek fotek v dalším národním parku, tentokrát Bryce Canyon.
17.6.2025
Bryce Canyon
Obrovské překvapení, které jsme nečekali.
Ráno jsme se zašli na snídani do opravdu špatné restaurace ve městě Panquitch. Toto město je takové „zaspalé“, řekla jsem u snídaně, která skoro rozbrečela Ondru. „Díra je to“, řekl bez obalu Radek. Andy s Ondrou si totiž objednali toasty s párky. Očekávání bylo velké… Andy dostala toasty „nasladko“, Ondra dostal dva párečky, které on normálně jí jako jednohubku.
Po této snídani jsme nasedli do auta a vydali se na půlhodinový přejezd do Bryce canyonu.
Radek vyčetl, že se má dojet až na nejvzdálenější místo tohoto parku a poté jet zpět a zastavovat na jednotlivých vyhlídkách. Bryce Canyon je park „červených a růžových“ skal, výhledy tedy byly krásné. To jsme čekali. A potom, co všechno jsme už viděli, jsme výhledy a skály ocenili, užili si to, ale že bychom byli úplně překvapeni, to úplně ne. Obzvlášť po snídaňovém fiasku :).
Vlastně celá návštěva spočívala v tom, že jsme dojeli na vyhlídku, vystoupili jsme z auta, udělali si fotky, a jeli na další vyhlídku. Až do té poslední, pojmenované Sunset. Ta měla i největší parkoviště. „Unaveně a hladově“ jsme došli k vyhlídce, udělali fotky, a… všimli si zajímavé cestičky.
Ta vedla dolů.
Jenže my, zvyklí „vystoupit z auta, vyfotit a nastoupit zpět do auta“ jsme si vzali jen jednu malou lahvičku vody. Naštěstí u cestičky bylo pítko, ze kterého bylo možné lahvičku naplnit. Takže jsme ji naplnili, vypili a znovu naplnili a vydali jsme se po cestičce dolů.
Já myslela, že to bude kousek. Ale za druhou zatáčkou se objevily serpentýny, kterými jsme se mohli dostat až na dno canyonu. Směrovky ujišťovali, že je to jen cca 3 míle. „To dáme“, řekl Radek. A dali jsme to.
Sešli jsme dolů, abychom mohli vyjít zase nahoru. A to, co se nám ukázalo, nás uchvátilo. Bryce canyon se díky tomu stál TOP destinací, kterou jsme během našeho tripu navštívili. Mrkněte na fotky :).
19.6.2025
Death Valley (údolí smrti)
Dva dny před odjezdem do Death Valley dostal Ondra nějakou střevní virózu. Nebyl schopen opustit postel. Takže jsme zrušili návštěvu národního parku Zion a zamířili jsme k našemu dalšímu cíli, do Death Valley .
Poté, co jsme sjeli z dálnice, vedla cesta přes hory a doly, avšak stále níž a níž, až jsme se ocitli pod hladinou moře. Doprovázel nás pořádný vítr, který ale nebyl osvěžující, ale teplý jako horký fén.
Ubytování jsme si našli v oáze údolí smrti (vnímáte, jak toto spojení zní?), na „The ranch of Death Valluey“. Musím říct, že je to fakt oáza.
Venku je totiž 49°C a my sedíme ve stylových klimatizovaných prostorách. Je tu obří bazén otevřený do 23.00 hodin, salloon, restaurace… a všude kolem těchto drobných budov nacházejících se v areálu ranče, je 49°C.
No, uvidíme, jak se budeme mít mimo tuto oázu zítra :).
20.6.2025
Death Valley. Údolí smrti. Jedno ze čtyř nejníže položených míst na světě.
Pořád tu fouká teplý fén. Pokud si namočíte vlasy, jsou za 5 minut suché. Vyprávěla jsem dětem příběh o rozkleplém vajíčku na kameni, na kterém se z něj hned „usmažilo“ volské voko. Chtěly to vyzkoušet :), ale je to zakázané (to jsem kdysi někde slyšela):).
Každopádně… Death Valley je poušť, ve které se nechcete ocitnout bez auta, vody a klimatizace. Ale současně je to okouzlující místo.
Dopoledne jsme si zajeli na krátký výlet. U našeho ranče jsou všechny vyhlídky cca 30 minut daleko. O chození to tentokrát moc nebylo. Na chvíli jsme vždy vystoupili z auta, udělali fotky a hned se do něj vrátili. V 9 hodin ráno tu bylo 40 °C. A pořád fouká vítr, který nechladí, ale ještě víc hřeje :). Takže na žádný výkon nejsou síly ani myšlenky.
Odpoledne jsme strávili u bazénu, do které ho jsme se vrátili ještě večer :). Protože vedro moc nepoleví ani v noci. Teď už se zase chladíme klimatizací a zítra balíme kufry a pokračujeme dál na západ. Plánujeme schlazení, a to u sequoí :).
21.6.2025
Předposlední velký přejezd nás zavedl do městečka Tulare ve státě Kalifornie.
Ráno jsme vyrazili z minusové nadmořské výšky, abychom během hodiny vystoupali do výšky vyšší než Sněžka, překlopili se přes horu a opět klesali dolů. Tato cesta se několikrát opakovala. Silnice byla sice krásně vyasfaltovaná, auto po ní „jen klouzalo“, ale měla asi milion hupů. Což by nám (rozuměj dospělé posádce na předních sedadlech) nevadilo, ale mě (jako matku dvou dětí sedících vzadu) to dost znervózňovalo.
Moji nervozitu podpořil i Radek svojí nenápadnou otázkou… „Jak dlouho ještě pojedeme přes hory?“ „Proč se ptáš? Vždyť je to hezká kochačka?“, odpovídala jsem. A pak přiznal, že benzín v nádrži auta díky opakovanému stoupání a klesání jen protéká. Vyjeli jsme s plnou nádrží a najednou máme dojezd jen asi 100 mil. Naše navigace fungovala offline, neboť nebyl signál, natož data! Takže jsem nemohla zjistit, kdy bude další pumpa. Věděla jsem jen, že další větší vesnice bude za 100 km. Někde v dálce jsme viděli pár domečků, a tak nám nezbývalo nic jiného, než doufat, že mezi nimi pumpa bude.
A byla. Benzín byl sice drahý, ale byl! Takže jsme natankovali a jeli jsme dál, už klidnější – skončil stres s tankováním a zmizely i hupy.
Cestou jsme potkali písečné duny, Ondra se konečně mohl projít po klasické „poušti“. Jinak se nic zajímavého nestalo…
Až na reakci dětí, když uviděly farmu krav. Jako – nebyla nijak malá, v kravíně hned u dálnice bylo stovky krav. Když jsme na ně děti upozornili, zasněně se na ně podívaly a řekly: „To je hodně rajské omáčky!“.
22.6.2025
Národní park Sequoia
V Národním parku Sequoia jsme byli s Radkem před 13 lety. Tehdy jsme v něm byli v květnu, nezasnoubení a bezdětní, a na začátku našeho cestování po USA. Tentokrát jsme do něj dojeli na konci června, sezdaní a se dvěma dětmi :). Ale ještě jeden zásadní rozdíl naše dvě návštěvy měly, a to SNÍH. Před 13 lety byl v NP Sequoia sníh. Nám to nevadilo, jezdili jsme na zimních pneumatikách a víme, jak se po sněhu jezdí. Ale hodně aut bylo tehdy posláno zpět, protože by „zapadly“. Tato výhoda nám došla až dnes. Dnes se totiž na většině vyhlídek nedalo zaparkovat! A taky se sněhem byl park o dost malebnější.
Dětem jsme chtěli ukázat neznámější sequoi, a to generála Shermana. Nejprve jsme ale chtěli zastavit na jedné vyhlídce… to se nám bohužel nepodařilo a tak jsme rovnou zamířili na parkoviště „General Sherman Tree“. Ani tam ale nebylo místo, pro jistotu rangeři příjezd na parkoviště zavřeli. Dojeli jsme proto na další parkoviště vzdálené od Shermana 3 km. Z něj (ostatně z každého parkoviště) jezdí Shuttle busy k žádaným turistickým bodům, tedy i k Shermanovi. Jenže na Shuttle bus byla strašná fronta. A tak jsme z mapy vyčetli, že k Shermanovi vede lesní cesta a je dlouhá asi 3,5 km. U mapy nás sledovala jedna Američanka a když se dovtípila, že Radek spočítal, jak daleká je cesta, na vzdálenost se nás zeptala. Radek řekl 3,5 km, já řekla asi 2,5 míle. Ona řekla „Uf“ a šla do fronty. My se této (pro Američany ohromné) vzdálenosti nezalekli a vydali se na stezku.
Davy lidí proudili Shuttle busy k Shermanovi a zpět a my byli na lesní stezce ÚPLNĚ SAMI! Tedy… na stezce jsme potkali jednu dvojici, která šla zpět a říkala nám, že viděli jeleny (my ne). A jedna čtyřčlenná skupinka, která nás dohnala až skoro na konci.
Generál Sherman. Největší strom (podle objemu) na světě. Je ohromný. A asi stejný, jako před 13 lety. Jen před ním bylo fakt hodně lidí, kteří se chtěli vyfotit u jeho cedule (jako před lety my). Frontu jsme nestáli, vyfotili jsme si ho z boku :).
Pak jsme zamířili na Shuttle bus a svezli se zpět na parkoviště. Doufali jsme, že cestou zpátky se uvolní nějaké místo u vyhlídky, u které jsme chtěli zastavit, ale bohužel se tak nestalo. A protože – pokud není místo, nesmíte na silnici zastavit, jeli jsme domů. Tak třeba se tam dostaneme za dalších 13 let?
23.6.2025
Los Angeles – přejezd
Náš USA road trip uzavíráme návratem do Los Angeles. Zde strávíme poslední 4 dny naší dovolené.
Z města Visalia do Los Angeles nás čekaly závěrečné cca 2 hodiny přejezdu, z toho dlouhá část po Los Angeleských dálnicích. Navigace nás zavedla i do luxusní čtvrti, ve které zahrady u domů vypadaly jako parky (víc jsme přes vzrostlé stromy neviděli). Dojeli jsme do Pasadeny, dle AI velice bezpečné čtvrti a ubytovali se v hotelu Green Tree.
Tento výběr hotelu nám trval dlouho… Chtěli jsme původně pokoj s kuchyňkou, toužíce si uvařit vlastní jídlo. Jenže… každý pokoj s kuchyňkou tu stojí 2x tolik než bez kuchyňky. A tak, když Radek našel hotel v Pasadeně, tedy čtvrť, kterou nám z pohledu bezpečnosti schválila i AI, a řekl, že se jmenuje Green Tree, hned jsme ho rezervovali. V Green Tree jsme totiž bydleli ve Flagstaffu a moc se nám v něm líbilo.
A povedlo se. Bydlíme v příjemné čtvrti, sice si nevaříme, ale našli jsme italskou restauraci, ve které si Ondra dal konečně (a opět) špagety :). Vyprali jsme si v hotelové prádelně (za asistence nějaké Číňanky, která nemluvila anglicky ani česky) a teď už plánujeme naše finální výlety.
24.6.2025
Griffithova observatoř
První výlet v L.A. nás zavedl do Griffithovy observatoře. Zaparkovali jsme na parkovišti cca 15 minut chůze od Griffithovy observatoře (byla zdarma). Cesta vede do kopce, ale jde se hezky, my se cestou kochali výhledy na Los Angeles.
Nečekaně jsme v ní vydrželi několik hodin. Docela dlouho jsme si prohlíželi její okolí a výhledy na L.A. a nápis „Hollywood“, který toužila vidět Andy. Poté, co observatoř otevřeli (ve 12 hodin), jsme patřili mezi první návštěvníky.
Nejprve nás zaujala Faradayova klec. V určitý čas do ní pustili proud a byly krásně vidět blesky. A pak jsme našli „Velké obrazy“, u kterých nám průvodci vyprávěli o zvláštnostech vesmíru a planetách. Moc povedené :).
Navštívili jsme i místní bufet. Když jsme šli kolem něj na prohlídku planet, Ondra prohlásil: „Cítím rýži!“. Andy se mu lehce vysmála… ale hádejte co! Když jsme se v bufetu zastavili na jídlo, opravdu měli obyčejnou rýži! Takže Ondra si dal plný talíř suché rýže a byl šťastný!
25.6.2025
Los Angeles: Santa Monica
Asi všichni poznáte podle fotek, kde jsme dnes byli :).
Relaxovali jsme na pláži! Ale na jaké? Hodně filmů a seriálů se na ní natočilo, pro mě (a Radka) to byl hlavně seriál Pobřežní hlídka.
Prošli jsme se po molu s plno atrakcemi a pak jsme si našli místo na pláži nedaleko věže pobřežní hlídky :). A samozřejmě jsme se koupali, opalovali a relaxovali :).
Odpoledne jsem si prožili dopravní špičku v Los Angeles. Jako… Není to zas až takový rozdíl oproti Praze, ale je to hustý :).
Po dojezdu do hotelu jsme ještě zašli do oblíbené (ano, už máme oblíbenou) restaurace (je italská), Ondra si dal podruhé špagety a teď už se těšíme na zítřejší TOP výlet v L.A.
26.6.2025
USS Iowa
Bitevní loď zakotvená v Los Angeles, ze které američtí námořní veteráni udělali muzeum. Sloužila Námořnictvu Spojených států amerických až do Perské války.
Strávili jsme na ní celý den. V 10.30 jsme začali prohlídku s průvodcem Gregem. Ještě před ní si Andy nenápadně uvědomila, že nás ve skupince nebude moc (pět minut před začátkem jsme na palubu bitevní lodi vstoupili my a pak ještě jedna rodina), což znamená, že hrozí, že se jí bude Greg na něco ptát. Greg začal. A my zjistili, že jsme ve skupince sami. Neplánovaně jsme měli soukromou prohlídku USS Iowa :). A byla skvělá. Greg se věnoval jen nám (rozuměj Radkovi), ten stíhal překládat (Greg trpělivě čekal) a Greg odpovídal na všechny Radkovy otázky.
Třeba i na tu, jestli je možné vyhodit kotvu z lodi a díky tomu celou loď otočit o 180°. Jako to udělali ve filmu „Battleship“, ve kterém bitevní loď USS Missouri bojovala proti mimozemšťanům. Greg se usmál a řekl: Ve filmu se může cokoliv. Ale tohle by nevyšlo. Protože (a to jsem nevěděla)… Když vyhodíte kotvu, tak ta kotva, která je na konci řetězu, sama o sobě nic neudělá. Loď stojí díky tomu řetězu (dlouhému a fakt těžkému), který se natáhne na dně. Věděli jste to?
Po prohlídce, která trvala přes 2 hodiny, jsme si dali hotdog, chvíli poseděli a pak se vydali na loď znovu, abychom si ji prošli ještě jednou sami. Z USS Iowa jsme odjížděli v 16.00 hodin :).
Za dnešek jsem nafotila 336 fotek. Neboť během prohlídky s Gregem jsem měla jasný úkol… Všechno foť!
27.6.2025
Santa Monica, poslední den
Ráno nás čekalo překvapení od společnosti KLM, se kterou máme letět zpět do Evropy. Náš let byl zrušen!!!
Takže tady můžeme zůstat o pár dní déle.
To by bylo, co? Tak takhle to nebude. Let byl sice zrušen, ale nahrazen jiným. Odlétáme ve stejný den i čas, jen jinam. Místo Amsterodamu přiletíme do Varšavy a poté přestoupíme na let do Prahy. No… Za mě – náhradní let mohl klidně cílovou destinaci rovnou do Prahy, ale co už :).
Poslední den jsme strávili na pláži :). Vrátili jsme se na tu samou, na které jsme už tento týden byli. Líbilo se nám tam :). Děti nadšeně skákali ve vlnách, které byly obrovské, i když se z pláže zdálo, že jsou v pohodě. Jednou na ně musel dokonce zapískat plavčík, aby se vrátili zpět na břeh!
Mimochodem – plavčíci jsou opravdu na svých věžích tak, jako to bylo v Pobřežní hlídce! Pláže jsou krásné, uklizené, obrovské.
Teď už jsme na hotelu, balíme kufry a zítra odlétáme do Evropy.
