Jak přežít dovolenou… bez knížky?
Letos jsme si knížky na měsíční dovolenou ve Španělsku pečlivě vybírali. Dali jsme si limit – 3 knihy na osobu. Letos to bylo poprvé, kdy knížky na dovolenou řešila i Andrejka (9 let). Miluje čtení, čte opravdu hodně. Takže kromě papírových knížek (9 opravdu tlustých knih) jsme nakonec zabalili i čtečku.
Po prvním týdnu Andrejka přečetla čtyři stažené díly Bratrstva od Johna Flanagana. Po denní panice, kdy se bála začíst do přivezených papírových knih Průtrž a Blesk od Wilbura Smithe (prý že je přečte rychle a pak nebude mít co číst, protože čtečku si zabral táta), je otevřela a přečetla je asi za 4 dny.
No a pak jí už nezbylo nic jiného než se začíst do Řeky bohů, opět od Wilbura Smithe. S Radkem jsme jí 3 měsíce zpracovávali, že je to moc hezký příběh, že nás oba bavil. Dokonce i babička ji přesvědčovala, že se ji to bude líbit. Andrejce se do ní ale vůbec nechtělo. Ujišťovala jsem jí, že po 80. stránce bude z příběhu o Taitovi nadšená a nebude chtít číst nic jiného.
Poté, co přečetla 90. stránku za mnou přišla, s jiskřičkami v očích a se slovy: „Mami, už jsem se do Řeky bohů začetla!“ A už zase leží v knížce a čte a čte a čte.
Já jsem se začetla do knížky 15 roků lásky od Patrika Hartla. Do příběhu táty, který sám vychovává dvojčata. Popravdě – ke konci už mě ty holky-dvojčata štvaly. Považuji je za velký fifleny, které si neumí ničeho vážit. Ale když jsem tuto knížku dočetla, bylo mi líto, že příběh Aleše zůstal lehoulince pootevřený. Že se s jeho příběhem musím rozloučit a začíst se do něčeho nového. Tak jsem si dala pár dní čtecí pauzu a teď už se vrhám na Volání kukačky od Roberta Galbraitha.
A co vy? Jakou knížku jste si letos dovezli na svoji dovolenou?